Barbora Chlastáková: VZtah

INFO:

The White Room / 16. 10. – 29.11.2018 
Barbora Chlastáková: Vztah
kurátor: Tomáš Kubart

‚Tělo jsem a duše‘ – tak mluví dítě. A proč nemluviti, jako mluví děti? Procitlý, vědoucí však praví: Tělo jsem a tělo a pranic více; a duše jest jen slovo pro cosi na mém těle.”

Nietzsche, F., Tak pravil Zarathustra, O těch, kdož povrhují tělem

Otázky vzdalování se životu, odcházení, opouštění, smrti i otisků, které po sobě můžeme v hmotném světě zanechat, provázejí filozofy i umělce od první ruky, která se rozhodla pomalovat slabě osvětlené stěny jeskyně prvních homo sapiens. I tito první lidé se s pomíjivostí života vyrovnávali prostřednictvím umění, s magickou vírou, že když mamuty, soby nebo pižmoně nakreslí, ovládnou tak jejich osud i duši. A když zaznamenají člověka, naučí se v pěti tazích zpodobnit lidskou postavu, bude v tomto zobrazení žít navždy.

Barboře Chlastákové jde v cyklu Vztah o pojmenování tohoto jevu. Uchování vzpomínky, vztahu, který se zesnulým člověkem měli ti, kteří jej znali. Ať jde o fiktivní vzpomínku na zavražděné dívky „Modrá žena“, či o osobní příběh a rozloučení s babičkou „Opouštění“, vždy se autorka pokouší zachytit prchavost života a vztahu prostřednictvím tělesného tvarosloví. Zároveň i samotný proces malby je pro ní především vztahem – vztahováním se k sobě samé, k vlastnímu tělu „Očekávání velké lásky“, ke světu, k diváku. Zcela nezáměrně se v cyklu, jenž vznikal od roku 2013, objevují archetypální “nápovědy”, vyjadřující v našem kulturním prostoru velmi blízké myšlenky. Na Bářiných plátnech dominuje modř – je barvou nebe, dálky, vody, ireálného a fantastického, barvou božství a pravdy, a především, pro německého básníka Novalise, je “modrá květina” symbolem věčné touhy. Soubor pláten, jejichž primárním tématem je tělesnost a přítomnost těla v prostoru, jsou kompilátem různých postmoderních citací na zdánlivě roztříštěném zorném poli. Plátna citují art deco, přiznaně laškují s Man Rayem, Francisem Picabiou, Drtikolem a esence 20. let minulého století prostupuje v silné formální inspiraci kubistickými, rayonistickými a futuristickými postupy všemi plátny. Příznačná “roztříštěnost” obrazového pole, v němž autorka střídá florální a geometrické motivy se v mnoha ohledech od futuristických či kubistických konstrukcí minulého století liší. Společným rysem je však fakt, že formální disparátní podoba jednotlivých pláten je součástí dialogu autorky se světem – jejího “vztahování se” ke světu. Postrádá sice expresionistické zmatení z prudce se rozvíjejícího světa a velkoměst, v postinformační době vypovídá disruptivní konstrukce pláten vlastní, podobně člověku nepříznivý příběh. V jednom z pláten „Bouře“ se zásadně proměňuje perspektiva, jednotlivá pole spolu komunikují a silné erotické napětí je dynamizováno jednak barevnými valéry, ale také samotným předmětem obrazu. Práce s hlubokou lidskou pudovostí otevírá Barboře další vrstvy, které s ní sousedí: kromě naší smrtelnosti „Opouštění“ jsou jimi paměť, láska, sexualita a v neposlední řadě ona modrá, k nekonečnu směřující touha “modré květiny”, která nás neopustí ani tehdy, kdy se ji rozhodneme opustit my…

Otevírací doba galerie: út-čt: 16:00-20:00, pá-so: 14:00-18:00
Galerie je umístěna v prvním patře „Éčka“ Pragovky.

—————en

Pragovka Gallery invites you to an exhibition

The White Room / 16. 10. – 29.11.2018 PROLONGED!!!
Barbora Chlastáková: Relationship
curator: Tomáš Kubart

“Body am I, and soul”—so says the child. And why should one not speak like children?
But the awakened one, the knowing one, says: “Body am I entirely, and nothing more; and soul is only the name of something about the body.”

Nietzsche, F., Thus Spoke Zarathustra: The Despisers of the Body 

The issues of moving away from life, leaving, abandoning, death, and imprints that can be left behind in the material world accompany philosophers and artists since the first homo sapiens started to use their hands to paint poorly illuminated walls of their caves.
Even those first humans dealt with the impermanence of the life through art and magical belief that when they draw mammoths, reindeer or muskox, they could control their destiny and soul. And when they visualize a person, they will learn to portrait the human figure in five lines, then, in this reproduction, they will live forever.

In this cycle Barbora Chlastáková works with the denomination of this phenomenon. Keeping the memory, the relationship that the deceased had with those who knew him/her. Whether it’s the fictional memory of the murdered girl called Blue Woman or the personal story and farewell to Grannie’s called Abandonment, the author always tries to capture the volatility of life and relationship through body morphology. At the same time, the process of painting itself is primarily a relationship to it — by referring to itself, to one’s own body, Expectation of great love, to the world, to the viewer. Quite unintentionally, in this cycle originated in 2013, there are archetypal “clues“ that express ideas close to our cultural space. Blue colour dominates in Barbora´s canvases — it is the colour of heaven, distance, water, unreal and fantastic, the colour of divinity and truth. And, above all, for the German poet Novalis, the „blue flower“ is a symbol of eternal desire. The central theme of canvases is corporality and the presence of the body in space. It is a compilation of various postmodern quotes on a seemingly fragmented fields of view. Canvases rely to art deco, admitably play with Man Ray, Francis Picabia, František Drtikol, and the essence of the 1920s, and the strong formal inspiration by cubists, rayonists and futurists can be seen on all the canvases. The distinctive „fragmentation“ of the image field, in which the author alternates floral and geometric motives, differs from many respects from the futurist or cubist structures of the last century. However, the common feature is formal disparate form of individual canvases as a part of the author’s dialogue with the world — its „relation to“ the world. Otherwise, it lacks the expressionist confusion of the rapidly developing world and the city, in post-informational period the disruptive construction of her canvases presents similar own unpleasant stories of people. In one of the canvases called Storm, is the perspective essentialy changed, the fields interact with each other, and the strong erotic tension is stressed by the colourful shades as by the subject itself. Dealing with deep human instinctiveness opens to Barbora other layers that relate to it: except our mortality Abandonment, there is also memory, love, sexuality and last but not least, the blue, the endless desire of the „blue flower“ which does not leave us, not even when we decide to leave it…

Opening hours: Tue-Thu: 16:00 – 20:00, Fr, Sa: 14:00 – 18:00.
The gallery is located on the first floor of building E of Praga.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *